|
|
 | |||
|
Nové články Zpravodajství Kronika PORGská Ankety Rozhovory Výkřiky do tmy Knižní koutek Počítačové hry Praskající bubínky Literární patvary Křeče bránice Ostatní články Fotografie Downloady Freeware hry Programy Wallpapery Zajímavé odkazy Adresář e-mailů Redakce Echa Obsahy |
Žít nebo zemřít "> Ráno Keity nevzbudilo slunce, jak byla vždy zvyklá, nýbrž časný Michaelův příchod. Posadila se. ”Co budu dneska dělat?” ”Začneš s výcvikem.” ”Jak?” ”Neptej se a pojď za mnou.” Dívka vstala a odešla za mužem někam, kde ještě nebyla. Byla to osvětlená místnost, z jedné strany zasklená a právě za tímto sklem stáli Šéf, Madeline a Nikita. ”Sedni si,” řekl Michael a ona se posadila.” ”Dobře mě poslouchej, Šéf ti bude dávat otázky a ty ho přesvědčíš o odpovědích na ně. Jasné?” Keity kývla, ale ve skutečnosti si nebyla příliš jistá tím, co po ní budou chtít. Za Michaelem se zabouchly dveře. ”Rozumíš úkolu?” Zaslechla šéfův hlas. ”Snad…” Odpověděla. ”Snad není odpověď. Rozumíš úkolu?” ”Ano, doufám, že jo.” ”Rozumíš úkolu?” Keity svraštila čelo.Co chtějí aby jim odpověděla, to nemá právo nebýt si jistá? ”Ano” řekla. ”Jak se jmenuješ?” ”Řekli jste mi, že Keity.” ”Tvé jméno?” ”Keity.” ”Příjmení?” ”Jak to mám vědět?” ”Příjmení?” ”Nevím, neřekli jste mi to.” ”Tvoje příjmení.” ”Nevím, sakra.” ” Příjmení?””Co to má bejt? Jak vám mám odpovědět na něco, co nevím?” ”Chci znát tvé příjmení.” Dívka si nevěděla rady. Chtějí po ní aby si něco vymyslela? Má šéfa přesvědčit o odpovědi. Michael však neřekl o správné odpovědi a >> nevím << pro ně prostě odpověď není. Znamená to tedy, že po ní chtějí, aby řekla něco, co třeba nebude pravda, ale něco, co by přesvědčilo cizí lidi. To je ono. ”Jmenuju se Dishová, Keity Dishová.” ”Chci jen tvé příjmení.” ”Dishová.” ”Tvé využití v Sekci?” ”Jsem…agent pro … boj prvního stupně.””Tvé využití?” ”Agent pro boj prvního stupně.” ”Kolik má sekce 1 pater?” ”Dvacet. To vím.” ”Zopakuj to.” ”Dvacet.” ”Kolik je Sekcí?” ”Kolik jich může bejt? Deset.” ”Kolik je Sekcí?” ”Deset, ano deset.” ”Kolik je Sekcí?” ”Deset.” ”Jaký je nejdůležitější den v týdnu?” Tak tohle bylo moc ”Jak já to mám proboha vědět?!” ”Chci znát nejdůležitější den v týdnu.” ”Dobře,” dívka se zhluboka nadechla ”středa.” odpověděla. ”Víš to jistě?” ”Ano, naprosto.” ”V jakém patře naší Sekce jsou uloženy nejdůležitější stroje?” ”…V pátém.” ”Kde žiješ?” ”V hřebčíně.” ”Adresa?” ”Stronská 6.” ”Praha?” ”Praha 1.” ”Jak můžeš mít koně v Praze?” ”Úplně normálně, Chuchle je taky Praha.” ”Kolik máš koní?” ”Dvanáct.” ”Tak málo?” ”…Ano, a co je na tom?” ”Kolik máš samců?” ”Dva.” ”A samic?” ”Ten zbytek.” ”Kolik?” ”Jed…deset.” ”Jména rodičů.” ”Michael Dish, Nikita Dishová.” ”Nikita není tvoje pravá matka, jak se jmenovala za svobodna?” ”To nevím…” ”Chci odpověď na otázku.” ”Jak to mám vědět, byly mi tři roky, když si jí táta vzal.””Dobře, jaké je jméno tvojí pravé matky?” ”Sheila Dishová.” ”Máš nějaké sourozence?” ”Ne.” ”Jak se jmenuje tvůj nejoblíbenější kůň?” ”Aramis.” ”Jakou má barvu?” ”Bílou.” ”Věk.” ”Tři roky.” ”Rasa.” ”Teplokrevník.” ”Datum narození.” ”Dvanáctého března.” ”Rok.” ”Tisíc devět set devadesát…čtyři.” ”Dobře, řekni mi něco o svém životě.” ”…Narodila jsem se v Praze osmého června devatenáct set osmdesát šest. Moje záliby jsou koně a angličtina...mám doma psa, německého ovčáka. Víc mě nenapadá…” ”Děkuji, Michaele, odveď ji.” Michael otevřel vchod a Keity za ním vyšla ven. ”Co to mělo znamenat?” Zeptala se ho. ”Podle toho, co jsi odpovídala, mě napadlo, žes to pochopila.” ”Vím, co chtěl, ale proč?” ”Často se může stát, že budeš muset tímto způsobem vypovídat, Šéf tě učí abys byla přesvědčivá.” ”Uspěla jsem?” ”To ještě nevím.” ”Michaele, proč mi neřekl, co chce, abych mu odpovídala?” ”Chtěl zjistit, jestli na to sama přijdeš.” Dívka si neb yla moc jistá, jestli to chápe. Prošla tedy zároveň dvěma testy. Jeden byl na přesvědčivé odpovědi a ten druhý na logické chápání.Vešla za Michaelem do bílé místnosti. ”Co bude teď?” Zeptala se. ”Až počítače vyhodnotí tvoje chování, přijde na řadu další část výcviku.” ”A to bude?” ”Počkej pár minut a dozvíš se to.” Za Michaelem se zabouchly dveře. Dívka svraštila a snažila se logicky přemýšlet. Už všechno chápala. Bylo jí téměř jasné, co Sekce 1 je a proč existuje. A také věděla, co bude celý rok následovat. Naučí jí bojovat, bránit se, odpovídat na otázky když jí zajmou…Naučí ji zabíjet a přežít… Začala chodit po místnosti sem a tam, protože jí už začalo nudit a unavovat sezení na posteli a koukání do bílé zdi. Snažila se přijít na to, co přijde na řadu teď. Vchod se náhle znovu otevřel a ona se obrátila k Nikitě, která vešla. ”Jak ti je?” Zeptala se žena. Dívka pokrčila rameny, ”těžko říct, bojím se toho, co bude dál.” ”Začneš cvičit.” ”To jako bojovat?” ”Ano…” ”S Michaelem?” ”Přesně tak. Dost už povídání, máš před sebou ještě hodně práce.” V tělocvičně zůstala Keity za chvíli sama s Michaelem. Svázala si vlasy gumičkou, přesně podle jeho příkazu a postavila se proti němu. ”Nejdřív ti řeknu základ všeho umění. Máš dost času si rozmyslet, co udělá tvůj soupeř, proto nikdy nesmíš jednat naprosto bez rozmyslu. Vžij se do jeho těla, do jeho mysli. Jasné?” ”To se lehce řekne…” ”Samozřejmě, ale na to, že nic neumíš zatím nemysli. Zkusíme to nejprve celé zpomaleně.” Muž natáhl ruku a ukázal Kei ty, jak jí má zarazit.”A co si myslíš, že teď udělám?” Zeptal se. ”To nevím…” ”Uvažuj trochu, je boj, hrozí ti smrt, takže je ti na nic, když nebudeš ani malinko tušit, co bych mohl udělat. Vžij se do mé mysli, zarazilas mi jednu ruku, tak první, co mě napadne je..."”Použít druhou.” ”Správně.” Muž opět ukázal dívce, jakým způsobem ho má zarazit. ”A co teď?” ”No, nejspíš použiješ nohy.” Michael jí bleskurychle chytil za obě zápěstí a než si stačila cokoli uvědomit, přehodil jí přes hlavu a ona ležela na žíněnce. ”Špatně…” řekl s kamennou tváří, ”máš se ještě co učit, ale na začátečníka jsi celkem…normální.” Podal dívce pomocnou ruku a ona, ještě trochu vylekaná tím co se stalo, vstala a narovnala se. ”Dobře, to by stačilo z teorie, teď je na řadě praxe.” Keity v tu chvíli vrtalo hlavou, jak asi vypadá praxe, když o tom, co se právě stalo mluví Michael jako o teorii, ale muž jí nedovolil dlouho o tom přemýšlet. ”Několik prvních dní je před tebou hlavně vytrvalost a síla. Dneska si zkusím, co dokážeš. Takže, teď poběžíš tak dlouho, jak budeš moct. Jde o délku, ne o rychlost, tak se snaž.” Dívka si stoupla na běžící pás. ”Fajn,” řekla, ”k tomuhle mi žádné moudré rady nedáš?” ”Běž!” Odpověděl a na se pustila do práce. Na jejím čele se začaly brzy tvořit kapičky potu, přestože běžela jen krátce. Unaveně si je otřela hřbetem ruky. Věděla, že se na ní Michael dívá, a proto se snažila podat co největší výkon, ale nohy a plíce jí brzy začaly vypovídat poslušnost. Zpomalovala. Muž si stoupl před ní a podíval se na tachometr.”Ještě tak jednou tolik a přejdeme k dalšímu bodu,” řekl: ”Jsou…tady…blázni…všichni,…nebo…jen ty?” ztěžka se zeptala Keity. ”Bez poznámek!” Dívka měla pocit, že co nevidět omdlí a když jí dal Michael konečně pokyn k zastavení, skácela se na podlahu. Když si trochu odpočinula, měla toho už plné zuby. ”Teď přejdeme na ruce,” řekl muž a ona se znovu zhluboka nadechla, aby dostala do plic čerstvý vzduch. ”Vždyť tu umřu hned první den,” řekla, ale on nechal její poznámku bez odpovědi. Celý den pak jen cvičila. Na běžícím pásu i na všelijakých jiných strojích všech velikostí a hlavně pod nepřetržitým dohledem Michaela, který jí neodpustil naprosto nic. Nikdy netušila, že by člověk, který celý den cvičí mohl tak jasně cítit, jak ho bolí všechny svaly v těle. Když jí pak Michael pozdě večer propustil, měla tak akorát sílu lehnout si do postele. Zavřela oči a přemýšlela. Začala mít pochybnosti. Zvládne to tu vůbec? Je to tak hrozné. Bude až do konce života úplně jinde, než ostatní li di…každým dnem jí bude hrozit, že jí vyškrtnou, že jí zabijí. Snažila se dodat si odvahu. To se přece nesmí stát. Ona to zvládne…musí přežít…musí…musí…Ráno měla pocit, že vůbec nevstane z postele, že neudělá ani jediný pohyb. Vůbec si nedovedla představit, že bude dnes pokračovat ve výcviku. ”Předpokládám, že asi moc nepokročíme,” řekl Michael při pohledu na její utrápenou tvář. Dívka si protáhla ruce, ”zvládnu to,” řekla odhodlaně. Možná jí právě napadlo, že čím bude aktivnější, tím víc bude u Šéfa v oblibě. ”Takovou odpověď jsem od tebe nečekal,” řekl. ”Já vím, právě proto jsem ti jí řekla, tak čím mám začít?” ”Protáhni se, uvolni si svaly, pak budeme pokračovat.” ”Dobře, Michaele, mám na tebe otázku, s koňma, co mám v hřebčíně si budu moct dělat co chci?””Pokud se to nebude příčit řádu Sekce, tak ano.” ”Jo, díky.” Pustila se do své dnešní práce. Když skončila s protahováním, čekala, co bude dál. ”Co bys chtěla dělat?” zeptal se Michael. Chvilinku zapřemýšlela. Kdyby jednala podle svých zvyků, odpověděla by, že neví, nebo že je jí to jedno, ale ona se teď snažila jednat podle zdravého rozumu. A ten jí napovídal: Udělej všechno proto, abys přežila! ”Kdy…kdy začneme s bojem?” ”Zvláštní otázka…” ”Michaele, přestaň s tím. Napadlo mě, v noci mě napadlo, že bych třeba mohla brzy začít…” podívala se na jeho obličej. Ano, přesně to chce celá Sekce slyšet. Chce slyšet její odhodlání. Proto to řekla. Protože věděla, že když bude říkat podobné věci, postoupí u vedení Sekce výš a jakmile se stane agentem, bude možná o to menší šance, že jí zabijí.”Chtěla bych to zkusit…jen zkusit…” řekla znovu. ”Procvič si ruce, hned jsem zpátky,” řekl. ”Kam jdeš?” Zeptala se, ale on už byl pryč. Nadechla se a opřela se zády o jeden ze strojů. Za několik minut se muž vr átil.”Domů tě pošlou už zítra,” řekl. ”Co tak najednou?” ”Šéf mi řekl, že tvé psychické testy dokazují, že nemůžeš udělat nic proti vůli Sekce.” ”Jak to mohli zjistit?” ”Na to se ptát nemusíš.” ”Pochopitelně to není důležité!” Podotkla sarkasticky, ale on tón jejího hlasu velkoryse přeslechl. ”Přesně tak.” ”Poslyš Michaele, nechceš mi říct, co ještě po mně Sekce 1 bude chtít?” ”Naučíme tě vytvořit si ve své hlavě opravdovou představu o životě. O tvém životě, který budeš žít, jako normální dítě.” ”Pokračuj…” ”Budeš žít v prostředí, které bude přirozené pro tebe i pro tvé okolí.” ”Co bude mé okolí?” ”Hřebčín a také tvá škola.” ”A Sekce, pochopitelně.” ”Za celý další rok v Sekci moc času trávit nebudeš.” ”Jak to?” ”Tvůj výcvik bude probíhat d oma.””Cože?” ”Ano, z pochopitelných důvodů.” ”Lidi, který budu znát nepochopí, že u mě doma tak často nejsou rodiče.” ”Pokud to bude nutné budeme u tebe s Nikitou trávit hodně času.” ”No to mám teda radost…” ”Každopádně budeme stále ve spojení.” ” Jakými prostředky?””Pro začátek mobilním telefonem.” ”Takže ve škole budu mít mobila a podobný věci. Nebude to trochu…nápadný?” ”Ne. To gymnázium je poměrně velká, soukromá škola.” ”Pro snoby…” ”Nebude na tvém chování, oblečení a ostatním nic nenormá lního.””Takže mě Sekce bude i oblíkat?” ”Ne.” ”Dobře, budu zase něco dělat.” Opět se pustila do práce. ”Jestli chceš, můžeš se projít po Sekci.” ”Ty mě pustíš?” ”Ano, počítače už zaregistrovaly tvé otisky. Dostaneš se všude, kde to mají přístupné vš ichni agenti na tvé úrovni.””Tak to se asi dál než na deset metrů nedostanu…A to se Sekce nebojí?” ”Nemá čeho.” ”Dobře, takže, můžu za Waltrem?” ”Ano, jestli zrovna nemá práci. Sejdeme se tu za půl hodiny.” Keity vyšla ven a rozhlédla se. Konečně má chviličku volnost. Když tak procházela jednou místností za druhou, začala chápat, že něco takového, jako mají tady, jinde, ve vnějším světě není, nikdy nebylo a pravděpodobně v nejbližší době ani nebude. Cestu za Waltrem si ještě pamatovala. Stoupla si vedle něj a pozorovala, jakou dělá práci. ”Ahoj děvče,” pozdravil. ”Ahoj…můžu ti tykat, že jo?” ”Samozřejmě, tady mi nevyká nikdo.” Usmála se. ”Jak dlouho jsi v Sekci?” ”Už to ani nepočítám.” ”Jak to tu zvládáš?” ”Nedělám žádnou namáhavou práci. Starám se o vybavení na akce. Oproti agentům jsem na tom dobře.” ”Byl jsi někdy agentem?” ”Jen krátce. Sekce pro mě našla jiné využití.” ”Stejně jako pro Bircoffa?” ”Víceméně ano. Bircoff taky nikdy nevyjížděl.” ”Jste asi velký kamarádi…” ”To jo.” ”Máš asi moc práce. Ještě se tu rozhlédnu.””Dobře, zatím se měj a víš, že se na mojí pomoc můžeš kdykoliv spolehnout.” ”Díky Waltře, asi to budu potřebovat.” ”Ahoj, a drž se.” ”Jo, jo, zvládnu to.” Keity se obrátila a zašla za roh. ”Tak vidím, že se už seznamuješ,” zaslechla za sebou. Otočila se. ”Dobrý den, Madeline,” pozdravila. ”Kde je Michael?” ”Pustil mě na dvě hodiny ven.” ”Pamatuj si, že máš přesně odpovídat na otázky, které ti podám!” ”Pokud se nikam nevytratil, je v té vaší tělocvičně, nebo jak tomu říkáte.” ”Děkuji, jak se ti líbí Sekce?” ”Co chcete slyšet? Sekce je fakt nádherná, úžasná, skvělá a je to tady vážně bezva?” ”Chci slyšet odpověď na mou otázku.” ”Pochopitelně, co taky jiného. Nemám k Sekci slov. To je vše. Můžu odejít?” ”A no, uvidíme se později.””Doufám, že ne,” zabručela si pro sebe, když se otočila. Nadechla se. Jak je možné, že se za tak milou tváří může skrývat tak krutá, chladná a nelítostná duše? Prošla chodbou zpátky k tělocvičně. Už neměla nejmenší chuť s nikým ml uvit.Dveře se před ní otevřely a ona vešla dovnitř. Michael tam nebyl. Sedla si na zem a těkala očima z jednoho stroje na druhý. Pak se jí zrak zastavil na kameře. Nedovedla pochopit, že jí všude pozorují. Proč? Za jakým účelem? chtějí vědět, jak se chová? Jak mluví? Co říká? Chtějí zjistit, jestli je natolik dobrá k životu v Sekci 1? Ale jak na to přijdou? Mají přístroje, které vyhodnotí jak myslí z jejího běžného chování? Ale jak je to možné? Jak by mohli zjistit, co zamýšlí, když na ní samotné žádné přístroje nejsou? Ani přístroje takové jednoduchosti, jako je třeba detektor lži? Může to mít jiné vysvětlení? Možná, že je Sekce natolik dokonalá, že má takové stroje, které posuzují jen z tónu hlasu, ze slov, které používá, z toho, jakým způsobem tvoří věty. Nebo jsou kamery jen pouhopouhá prevence. Kdyby náhodou…Bylo jí to všechno hrozně divné. Už jen to, že si Sekce ze všech dětí světa vybrala zrovna jí. Jaké mohla mít rodiče? Jak mohli být tak úžasní a skvělí, že by pro Sekci vážně bylo výhodné využít jejich dítě? Kolika procentní je šance, že bude stejně dobrá, jako byli oni? A hlavně, jak zjistili, kde žila a jaké rodiče vlastně měla? Tenhle pocit byl nejhorší. To, že nic neví, naprosto nic. Nepamatuje si, kdo byla a kde a jaké měla přátele. Teď už žije jen a jen pro Sekci Jakmile se Michael vrátil, pustila se znovu do práce, ale duchem byla jinde. Někde úplně jinde. Venku, na louce, v lesích a hlavně daleko od Sekce… Autorka článku: Markéta Zelená
|